Také se Vám stalo, že na Vás nějaký reklamní vizuální vjem nefungoval, nebo jste jej vůbec nepochopili, ačkoli na jiné části světa málem dostal "marketingového Oskara"? Rčení jiný kraj, jiný mrav zde platí dvojnásob. Lidé ze západních kultur, poučení v kódech a konvencích, chápou obraz a jeho sdělení jinak, než kupříkladu lidé africké kultury.

Vlastně ještě nebyl proveden žádný rozsáhlejší výzkum naší schopnosti chápat umělé zvuky
a obrazy, ale přesto díky výzkumům víme, že zatímco děti jsou schopné rozeznat předměty na obrázcích dlouho předtím, než jsou schopné číst, teprve v osmi nebo deseti letech jsou schopné rozumět jednoduchým obrazovým sdělením a ta plnohodnotná "vizuální gramotnost" přijde mnohem později (tedy přijde-li vůbec...). Navíc ve vnímání obrazů existují kulturní rozdíly.
V jednom známém testu z 20. let chtěl antropolog William Hudson prozkoumat, jestli afričtí venkované, kteří mají malý kontakt se západní kulturou, vnímají hloubku dvourozměrných obrazů stejným způsobem jako Evropané. Výsledek byl velmi jeznoznačný a rozdíly byly obrovské. Ačkoli jednotlivé výsledky vykazovaly nepatrné odchylky (někteří jednotlivci africké kultury na test reagovali západním způsobem), celkově byly v širokém kulturním a sociologickém spektru jednotné.

Výsledky, které je možné z tohoto klíčového experimentu a z dalších, které následovaly, vyvodit, jsou dva: za prvé – každá normální lidská bytost dokáže vnímat a identifikovat vizuální obraz; za druhé – i ty nejjednodušší vizuální obrazy jsou v různých kulturách interpretovány různě. Takže víme, že lidé tyto obrazy musí "číst". Když sledujeme obraz, probíhá zde (ovšem není to podmínkou) vědomě-rozumový proces, a z toho plyne, že se v určité fázi musíme naučit, jak na to.

Konstrukční úkoly

V tomto jednoduchém testu jsou účastníci vyzváni, aby tyto obrazce trojrozměrně rekonstruovali pomocí špejlí nebo tyčinek. Různé kultury reagují jiným způsobem. Lidé ze západních kultur, poučení v kódech a konvencích, které umělci používají pro dosažení trojrozměrnosti
v dvojrozměrné kresbě, vidí obr. 1 jako trojrozměrný a obr. 2 jako dvojrozměrný. Kód, který zde tvoří trojrozměrnost, vyžaduje, aby rozměr hloubky byl zobrazený šikmou linií pod úhlem 45°. Funguje to poměrně dobře v obr. 1, ale ne v obr. 2, kde šikmé linie nejsou v rovině hloubky. Příslušníci starých afrických kultur obvykle považují oba obrázky za dvojrozměrné, jelikož s tímto západním trojrozměrným kódem nejsou obeznámení. Obr. 3 zobrazuje modely zkonstruované západními a obr. 4 africkými pozorovateli.

(Podle Jan 8. Deregowski, Pictorial Perception and Culture, © Sci­entific American, Inc.. Všechna práva vyhrazena.)

 

Mnohočetná postava

Karikatura "Moje žena a moje tchyně" (obr. 7) od karikaturisty W. E. Hilla vyšla v časopise Puck (Šotek) v roce 1915. Mezitím se stala známým příkladem jevu známého jako mnohočetná postava. Brada mladé ženy je nosem staré ženy a brada staré ženy je hrudí mladé ženy. To jestli vnímáme kresbu jako mladou dívku nebo starou ženu, nezávisí fyziologické funkci našich očí, ale na tom, co mozek s přijatými informacemi udělá.

 

Hermannova mřížka

Při pohledu na obr. 9 se zdá, že se zde objevují černé body, které různě blikají po celém obrázku. Pokud na nějaký zaměříte pozornost, zmizí. Na obrázku samozřejmě žádné nejsou, jsou zde pouze bílé body. Proč tam ty body tedy vidíte? Představte si dvě oblasti na vaší sítnici. První oblast vnímá "křižovatku" horizontálních a vertikálních bílých čar – místo kde vidíte ony body. Druhá oblast vnímá části bílých čar sevřených z obou stran černými čtverci – spojnice "křižovatek". Přestože obě dvě oblasti přijímají stejné množství světla, první oblast (křižovatky) má v okolí více světlých ploch – ze čtyř stran. Ovšem druhá oblast má vedle sebe světlé plochy jenom ze dvou stran – zbylé dvě strany jsou vykryté černými čtverci. V této situaci funguje fyziologický mechanismus zvaný "lateral inhibition", který způsobuje, že tmavé okolí plochy učiní plochu vnímatelnou jako jasnější a světlé okolí učiní plochu vnímatelnou jako tmavší. Jaké je fyziologické vysvětlení? Sítnice je tvořena "mřížkou" vedle sebe naskládaných čidel reagujících na světlo. Pokud je některé čidlo zaktivováno (tedy na něj dopadne světlo), vyšle signál adekvátní intenzity.

Pro názornost si představme dvě situace. V obou situacích je použito stejně silné světlo. V první situaci je "osvíceno" pouze jedno čidlo – říkejme mu třeba A. V druhé situaci je osvíceno čidlo A plus dalši čidla umístěná hned vedle něj. Přestože je v obou situacích použito stejně intenzivní světlo, tak ve duhé situaci vyšle čidlo A slabší signál – je potlačeno (inhibitováno) okolními čidly, které byly také zaktivovány. Signál čidla je tedy potlačen (zeslaben), pokud čidla umístěná v jeho okolí také vysílají signály. V našem případě tedy první oblast (křižovatky) je více potlačena, jelikož má více okolních světlých ploch (a tudiž mají čidla vnímající křižovatku okolo sebe více aktivních čidel)
a vidíme ji tedy jako tmavší než bílé oblasti mezi křižovatkami, které mají okolních světlých ploch méně (jenom ze dvou stran) a tudiž i méně okolních čidel, která by potlačovala čidla vnímající tyto oblasti. Tento mechanismus je nazýván laterální potlačení, protože využívá přenosu signálů po nervové struktuře zvané "lateral plexus".

 

Na dalším příkladu je dosaženo efektu ohybu (obr. 11). Různě rozmístěné malé čtverečky vytváří dojem, že čáry tvořící velké čtverce jsou zohýbané. Ve skutečnosti jsou ale vertikální a horizontální čáry navzájem rovnoběžné přímky a žádná "imploze" se tedy nekoná.

 

Pravděpodobně nejznámější optická iluze: neexistující trojúhelník (obr. 13). Využívá zkreslené perspektivy, vytvořit tento trojúhelník ve skutečnosti nelze.