Jaroslav Hašek: Vyhubení praktikantů speditérské firmy Kobkán

Ilustrace: Josef Lada



      Majitel speditérské firmy Kobkán zavolal do své kanceláře růžolícího praktikanta pisárny Pecháčka a měl s nim dlouhou rozmluvu.
      Když se Pecháček vrátil ku svému stolu, byl bledý, třásl se po celém těle a měl zježené vlasy.
„Výpověď?“ otázal se účetní.
      Místo odpovědi vzal praktikant Pecháček zimník a klobouk, a nepromluviv slova, vyšel z kanceláře. Účetní šel ihned do šéfovy kanceláře, a když se vrátil, vrtěl hlavou a řekl: „To opravdu nepochopuji. Pan šéf ho dovolil na celé odpůldne do vinárny.“ Pět praktikantů podívalo se závistivě na prázdnou židli Pecháčkovu a již opět se zahloubali do své faktury.
      Nad kancelářemi speditérské firmy Kobkán visela atmosféra tajemství, záhady a neznámého.
      A bylo tak jednoduché, ačkoliv trochu podivné.
      Pan šéf měl s Pecháčkem velice vlídnou rozmluvu. Vypravoval si s ním toto: „Pane Pecháčku, vy jste mladý, nadaný člověk. Pan prokurista i pan účetní vás velice chválí. Jste pilný, obratný, rozumný, skromný, bodrý, pracovitý. Nepijete, nekouříte, v karty nehrajete, nesvádíte děvčata, nejste nikomu nic dlužen, nevybíráte si zálohy na služné, jste dobrý počtář i kalkulant, máte vypsané, elegantní písmo, šetříte papírem, přicházíte přesně do kanceláře a odcházíte poslední. Máte obchodní rozhled, stenografujete velice bystře a obratně, bez chyb pišete na psacím stroji jakéhokoliv systému. Znáte několik řečí a šatíte se skromně, ale slušně. Vaše boty jsou vždy pečlivě vyčištěny a váš Hrneček je vždy čistý …“
      Vzornému praktikantovi zvlhly oči blahem a díval se upřeně na svého šéfa, jenž vrhnuv milý, dobrácký zrak na svého praktikanta, pokračoval měkkým, rozechvělým hlasem: „Za čtrnáct dní budu mít jmeniny. Rád bych viděl v novinách blahopřání k mým jmeninám od známých přátel a personálu. Rozumí se samo sebou, že útraty s tím spojené hradím sám. Nechci však, aby blahopřání k svátku bylo ošuměle všední. Přál bych si něco originelního, řekněme ve speditérském slohu. Něco, co zde ještě nebylo. Něco tak pěkného, aby čtenáři ještě po letech na to blahopřání k mým jmeninám vzpomínali. Něco takového, že by všichni lidé plakali. A tu jsem si vzpomněl na vás. Rozumí se samo sebou, že vy se o tom nikomu nezmíníte. Podejte mně ruku.“
      Praktikant podal svou třesoucí se ruku panu šéfovi, který ji tiskl a hovořil dál: „Vy to dokážete. Dnes je pěkný slunný den, kdy se vám rozsypou myšlenky. Dávám vám na celé odpůldne volno. Aby pak jste mohl lépe básnit, jděte do vinárny, vypijte dvě čtvrtky muškátu nebo vermutu. Vím, že se mně neopijete. A potom jeďte do Stromovky, sedněte někde na lavičku a sestavte to blahopřání k mým jmeninám. Zde máte padesát korun.“
A tak se stalo, že Pecháček vrátil se ke svému stolu bledý jako křída. První i druhou část poručení splnil přesně.
Šel do vinárny a vypil čtvrtku muškátu a čtvrtku vermutu, neopil se a jel do Stromovky jako stroj. Sedl si někde na lavičku a sestavoval.
      Ke svému zděšení však ihned zpozoroval, že se mu myšlenky nesypou a že všechny předpoklady páně šéfovy o nadaném praktikantovi jsou silně přehnány, že ani pěkný slunný den, ani muškát, ani vermut mu nepomohly.
„Ježíši na nebi,“ vzdychl si, „vždyť já blbnu. Co jsem to napsal za hovadinu, vždyť v tom není zcela nic originelního. Nu, není to pitomost napsat:
      Slyšte naše vroucná přání, jež vám přejeme vřele: kéž jest krásným vaše žití jako nebe plné hvězd. Práci vaší daří se denně, pomoc svou vám nebe dej. Štěstí, zdraví, dlouhá léta, firma vaše ať vám vzkvétá. Stravte léta v radosti a štěstí, přání všechna ať se splní, což vám srdečně přejí známí, přátelé a personál.“
      Pecháček vytrhl ze zápisníku blahopřání, roztrhal a hodil do koše na papír, přemýšlel a psal dál.
V zápisníku objevilo se několik blahopřání ku jmeninám:
„Naše přání budiž i v letošním roce šťastné, ze srdce to nejkrásnější přejeme vám po celý rok zase. Denně samé radosti a vše jen nejlepší, zdraví pevné a vše v hojnosti. Speditérské vozy o padesát procent levnější i s váženou chotí a rodinou nejpříjemněji přejí známí, přátelé a personál.“
      „Opět dopřáno blahopřáti vám, vyžádati vám hojně zdraví, všeho blaha v hojnosti, štěstí a zdar v počínání, požehnání z výsosti. Kéž vás minou nemoci, jen samé radosti, v každém týdnu hojně obchodů, převážení nábytku, ochranu zavazadel, stěhování po celé republice, doprava zboží po dráze, výtěžek do miliónů. Vřele přejí známí, přátelé a personál.“
      „Jen radosti samé a dlouhé žití aby vám Štěstěna popřála. Přičinění, zdar a štěstí, hojně obchodů s váženou chotí a všeho dobra v radostech užívejte. Upřímně přejí známí, přátelé a personál.“
      „Nechť obchod vzkvétá v radosti a nepoznáte žalosti. Nechť blaženě vám život plyne jako potok tichý. Pán vám dej dlouhé žití. V každém podnikání mějtež zdar. Nemoci ať přijdou v zmar. Zvýšení speditérských poplatků ať je na obzoru, to vám přejí v celém sboru známí, přátelé a personál.“
      Dále objevily se v zápisníku náměty na rýmy:
      Plyne – mine, v lese – nese, v hojnosti – z výsosti, větší – štěstí, snese – v lese, měj – pěj, dává – sláva, stěhování – požehnání.
      Nešťastný praktikant to všechno přeškrtl, roztrhal, zahodil a šel přímo do Tróje, chytaje se za hlavu.
      „Blbec jsem, idiot, nic jiného než kretén. Měkne mně mozek. Něco originelního ve speditérském slohu. Má pitomá palice! Blbec jsem, zblbnul jsem! Inteligent? Hovado jsem! Seno mám v hlavě!“
      V Tróji se pokusil v jedné vinárně dostat inspiraci pomocí láhve vína. Místo očekávaného božského nadšení dostavil se takový záchvat stupidnosti, že napsal:
      „V milý den tak vzácný vroucně přejeme vám, by byl nadále váš život blažený a veselý stále v každé době. Ať jen blaho stále vzkvétá, zdar ve všem počínání, buďtež dlouhá léta zdráv a mnoho květin mějte stále za oknem. Vřele přejí známí, přátelé i personál.“
      „Hotovo,“ řekl směje se tupě nad svými řádky, „jsem dědičně zatížen, banální blbec a paralytik.“
      K ránu našli jeho klobouk na hrázi zdymadla u Klecan. V klobouku ležel kousek papíru s jeho adresou a slovo: „Nemohu ... „ Více ničeho.



      V pisárně hovořilo pět praktikantů o záhadné sebevraždě kolegy Pecháčka. Hovořili tiše, s patřičnou dávkou zármutku, neboť scházel jim tu ten dobrý, veselý Pecháček.
      Objevil se sluha a řekl: „Praktikant Klofanda do kanceláře pana šéfa!“
      „Jdu!“
      A pan šéf si s ním vyprávěl: „Pane Klofando, jste mladý, nadaný člověk. Pan prokurista i pan účetní si vás velice chválí. Jste pilný a obratný, rozumný, skromný, hodný a pracovitý.“
      Atd. až po „Zde máte padesát korun“.
      Když se Klofanda vrátil ke svému stolu, byl bledý, třásl se po celém těle a měl zježené vlasy, a nepromluviv ani slova, vzal klobouk a svrchník a vyšel z kanceláře.
      Atmosféra záhady, tajemství a neznámého zhoustla.
      Zbývající čtyři praktikanti vrtěli hlavou. Klofanda neměl tolik spisovatelského nadání jako nebožtík Pecháček, ale byla to čistá, jemná a svědomitá duše. Ať přemýšlel jak chtěl, nemohl si na nic vzpomenout. Nežli se v noci oběsil v hodkovičském lese, víc se mu nepodařilo složit než: „Naše vroucí přání je, přát vám nejupřímnější blahopřání, přejíce vám přání, které vám přejí známí, přátelé a personál.“
       „Svou smrtí jsem sám vinen,“ napsal na kus papíru, který si příšpendlil na zimník.

      Čtyři praktikanti v pisárně si ještě ani důkladně nepopovídali o záhadné smrti druhého kolegy, když objevil se sluha a řekl: „Praktikant Vencl k panu šéfovi!“
      „Jdu!“
      A pan šéf si s ním vyprávěl: „Pane Vencl, jste pilný, obratný, rozumný, skromný, bodrý a pracovitý“.
      Atd. až po „Zde máte padesát korun“. Atmosféra tajemství, záhady a neznámého zhoustla ještě víc. Dech smrti vanul kanceláří.
      Praktikant Vencl si vůbec nic nevymyslil. Zemřel v skalních lomech v Kejích u Prahy, kde si přeřezal tepny na rukou. Zemřel, nezanechav po sobě ani řádky.
      „Praktikant Košťák k panu šéfovi!“ ... „Jdu!“
      Košťák se dlouho bránil smrti. Celé dva dny se skrýval na Petříně a teprve třetího dne skočil z rozhledny. To byl již úplně pomaten a měl představu, že jeho šéf není speditérem, ale že má obchod s ptactvem a on že mu musí psát gratulaci ke stříbrné svatbě.
      Tím se také vysvětluje, že v zápisníku našli na jedné stránce:
      „Šťastné doby ať opět vzkvétají, stříbrná svatba ať opakuje se ročně, zdar v obchodě ať září, abyste vesele užíval, a tisíce párů holubů, králíků, králiček i zlatých rybiček bylo v prodeji. Přeje vám Jan Košťák.“
      V kanceláři pana Kobkána zbyli už jen dva praktikanti.

      „Praktikant Havlík k panu šéfovi!“ ... „Jdu!“
      Když napsal svou originelní gratulaci ve formě obchodního telegramu „Kobkán spedítér, jmeniny, srdečná gratulace, známí, přátelé, personál“, probodl se kapesním nožem na záchodku Reprezentačního domu.
      „Praktikant Pilař k panu šéfovi!“
      Poslední z praktikantů, který zbyl v kancelářích speditérské firmy Kobkán, zbledl. Vytušoval nejasně, že za dveřmi šéfovy kanceláře leží původ té ohromné tragédie praktikantů speditérské firmy, tragédie, kterou svět ještě neviděl, a že to tajemné, záhadné a neznámé blíží se i k němu.
      „Praktikant Pilař k panu šéfovi!“ opakoval sluha.
      Poslední praktikant vstal a vykřikl zoufale:
      „Nejdu!“
      V kanceláři byly čtyry bledé tváře: praktikantova, prokuristy, účetního a sluhova.
      „Pane Pilaři,“ ozval se účetní, „pamatujte, co to mluvíte. To se ještě v Čechách nestalo, aby praktikant nešel, když pan šéf si pro něho posílá.“
      „Nejdu,“ opakoval zoufale poslední praktikant, „nikam nepůjdu.“
      Ve dveřích objevil se sám pan šéf. „Pane Pilaři, pojďte do kanceláře. Už pro vás dvakrát posílám.“
      „Nejdu!“ zvolal poslední praktikant, „když říkám, že nejdu, tak nejdu.“
      Počal divoce rozhazovat rukama a křičel:
      „Všichni šli, nebožtík Pecháček, nebožtík Klofanda, nebožtík Vencl, nebožtík Košťák, nebožtík Havlík. Jenom já nejdu, nikam nepůjdu.“
      Vzal těžkou pokladní knihu a uhodil s ní do stolu. „Zůstanu sedět, nikam nepůjdu, všechno rozbiju, všechny vás pobiju. Já jsem kapitán Mohras, senzace celého světa, se svým nedostižným výjevem ve vzduchu. Nebojím se vás!“

      Ošetřovatelé si na posledního praktikanta firmy Kobkán nemohou stěžovat. Má na svém chalátě pět knoflíků a každému ukazuje na knoflíky, počítá je a říká: „První je Klofanda, druhý Vencl, třetí Košťák, čtvrtý Havlík, pátý Pecháček, ne, tak to není. První je Pecháček, druhý je Klofanda, třetí je Vencl, čtvrtý Košťák, pátý Havlík. Všichni šli, ale já nepůjdu, nikam nejdu!“
      Lékaři pozbývají naděje, že se uzdraví. Jmeniny pana Kobkána přešly bez originelního blahopřání v novinách. V kancelářích sedí šest nových, svěžích praktikantů. Až do nových jmenin je doba hájení a šetření.

Strana 2 ze 2

Doporučuji:

Accounting Group s. r. o. - komplexní ekonomické služby, daňová evidence, účetnictví a daňová přiznání | Brno

 

 

Přečtěte si také:

Co je to logo?

 

Historie slavných značek

 

Jak vnímáme reklamu

 

Jak zvolit název firmy?

 

Jak vznikly názvy známých firem

 

Jaroslav Hašek: O vhodných názvech

 

Marketingový slovníček

 

 

Reference – logotypy:

Reference: logotypy

 

Reference – grafický design:

Reference: grafický design

 

Reference – webdesign:

Refernce: webdesign

 

Reference: logotypy

Reference: design


Reference: webdesign

Přečtěte si